Polsko 1945
V roce 1919 bylo na základě rozhodnutí Versailleské smlouvy vytvořeno Svobodné město Gdaňsk, které z jedné strany hraničilo s Polskem a z druhé strany s Německem. V meziválečném období, od složení zbraní 11. listopadu 1918 do 1. září 1939, se nad Evropou vznášel stín velké války. Byla to doba vytváření totalitních zřízení – komunizmu v sovětském Rusku a fašizmu v Německu a Itálii.

V Gdaňsku zahájilo Německo svou válečnou činnost proti Polsku. Napadením Polska rozpoutalo druhou světovou válku, která trvala pět let. Válečné škody byly obrovské. Historický Gdaňsk byl zbořen téměř z devadesáti procent.

Po ukončení válečné činnosti byla zahájena diplomatická jednání. 11. února 1945 sovětský generální tajemník Josef Stalin, prezident USA Franklin Roosevelt a premiér Velké Británie Winston Churchil podpořili na Jaltě tajnou dohodu z Teheránu, kde bylo dohodnuto, že Sovětský svaz dostane polovinu předválečného Polska a Polsko kousek Německa. Na Jaltskou konferenci nebyli Poláci přizváni a západní spojenci slíbili Stalinovi, že přeruší vztahy s legální vládou PR, působící v emigraci. Jaltské rozhodnutí znamenalo likvidaci II. polské republiky a utvoření nového státu bylo prakticky předáno Stalinovi. Pravidla pro vytvoření budoucí vlády byla nejasná a nepřesná. Poláci měli teoreticky v referendu rozhodnout o osudu země. Nebyla však zajištěna občanská svoboda pro předvolební období, nebylo určeno datum voleb a nebyla kontrolována jejich pravdivost. Předvolební období provázely komunistické represálie a násilí a výsledky voleb ze dne 17. ledna 1947 byly zfalšovány.

Přestože západní Evropa uznala Jaltské uspořádání za nutné, Polsko s ním nikdy nesouhlasilo. Politika ústupků vůči sovětskému Rusku vybídla Stalina k uskutečňování plánů na celkové podmanění Polska a dalších zemí východní Evropy. Komunistické orgány si rychle osvojily sovětská pravidla, veškerý odpor byl přemáhán fyzickým násilím a infiltrace společnosti se stala základní metodou činnosti.

Období PLR
Východoevropské režimy se musely přesně držet sovětských pravidel jak v zahraniční, tak i v domácí politice. Každý jiný krok hrozil ozbrojenou intervencí – v roce 1956 zdusila sovětská armáda povstání v Maďarsku a v roce 1968 vstoupila vojska Varšavské smlouvy do Československa. Komunistické režimy Československa, NDR a Bulharska dokonale odrážely moskevský model. Země sovětského bloku trpěly stejnými nemocemi, které ničily komunistickou vlast – sovětské Rusko. Zhroucení ideologie, ekonomický úpadek a vnitřní boje o moc, brutalita vůči opozici a disidentům, pokles mezd a životní úrovně, nárůst zadlužení – to jsou jen některé z mnoha příznaků pokračující krize.

Ve srovnání s jinými zeměmi sovětského tábora si Polsko uchovalo zvláštní postavení. Pouze v Polsku fungovala nezávislá a aktivní církev. Také se nepodařilo „znárodnit“ zemědělství. V Polsku docházelo v letech 1956, 1968, 1970, 1976 k velkým výbuchům národní nespokojenosti. Revolta v roce 1970 na Pobřeží, kdy vládnoucí moc použila zbraně, aby utišila dělníky, protestující proti zvýšení cen, vedla k velkému zlomu ve společenském vědomí. Památka Prosince mezi Poláky narůstala. Rozdíl mezi tím, co hlásala komunistická propaganda a skutečným životem byl stále zřetelnější a citelnější. Ve druhé polovině 70. let začala fungovat organizovaná opozice stále odvážněji a bránila trestané dělníky v roce 1976. V říjnu roku 1978 vyvolala zpráva o volbě papeže Poláka Karola Wojtyły národní euforii. Bylo stále jasnější, že se žádnou policejní metodou nepodaří změnit nepřátelský postoj satelitních národů vůči sovětskému režimu, ani předejít stále masovějšímu odporu.

Srpen 1980
Události v Polsku v srpnu 1980 přinesly obrat do poválečných dějin Polska i Evropy. Dělníci Loděnice V.I. Lenina v Gdaňsku vstoupili 14. srpna do stávky. Vedl je elektrikář Lech Wałesa, který byl propuštěn z práce. Stávkující obsadili loděnici a předložili dalekosáhlé požadavky, sepsané do 21 postulátů. Žádali mimo jiné po straně a zaměstnavateli vytvoření nezávislých svobodných odborů, zavedení pracovních reforem a zajištění občanských práv. Během dalších dní se ke stávce připojil Štětín, Wrocław, Jastrzębie Zdrój. Prostory loděnice se až do 31. srpna staly místem svobody a ovlivňovaly celou zemi. Tehdy byla podepsána dohoda s vládnoucími orgány a vznikl NSZZ „Solidarita“, první svobodný odborový svaz za železnou oponou. Nesmíme zapomenout, že v komunistické zemi znamenala „Solidarita“ více než jen odbory. Počet členů tohoto velkého společensko-politického hnutí vzrostl na 10 miliónů. NSZZ „Solidarita“ se stal výzvou pro celé sovětské impérium. Příklad Polska ovlivňoval všechny země středovýchodní Evropy. V Československu, východním Německu a v Maďarsku začala sílit disidentská činnost.

V roce 1980 uznaly polské orgány NSZZ „Solidarita“ a Sovětský svaz se tentokrát nerozhodl použít sílu. Po 16 měsíců byla činnost „Solidarity“ legální. Avšak zneklidněný Kreml společně s jinými vůdci států sovětského bloku a velitelstvím Varšavské smlouvy připravoval plány na intervenci. Během léta a podzimu roku 1980 se vojska podél polských hranic přeskupovala pod záminkou manévrů.

Výjimečný stav
Rok po ustoupení Sovětů od intervence zavedl generál Wojciech Jaruzelski v Polsku výjimečný stav. V noci 13. prosince 1981 byli uvězněni nebo internováni vůdci a mnoho členů NSZZ „Solidarita“. Vojenská moc brutálně zakročila proti protivníkům zřízení Polské lidové republiky, obzvláště zaútočila na ty, kteří měli odvahu otevřeně mluvit o suverenitě a skoncování se sovětskou dominací. Na základě dekretu o výjimečném stavu byla zrušena legalita všech organizací včetně NSZZ „Solidarita“, zrušeno právo na shromažďování a projev názorů, byly zmilitarizovány výrobní závody, byla zavedena policejní hodina, zablokovány informace. Protestní stávky brutálně potlačovala armáda a ZOMO, při střetech umírali lidé. Polsko se ocitlo v „domácí“ okupaci.

Přestože byly při výjimečném stavu hranice Polska uzavřeny, poprvé si lidé na západě uvědomili, že tuto izolaci nelze připustit. V zahraničním tisku a v polských rozhlasových stanicích na západě se psalo a mluvilo o vojenském útlaku. Rozsah zájmu o Polsko a materiální pomoc západních národů byly během výjimečného stavu obrovské. Na celém světě vznikaly výbory solidarity se „Solidaritou“.

Doba změn
Po zrušení výjimečného stavu v roce 1983 se i nadále Polsko nacházelo pod dohledem speciálních služeb. Za výjimečného stavu zrušený NSZZ „Solidarita“ pokračoval v ilegálních strukturách čili v konspiraci. Mocenské orgány tuto činnost úporně pronásledovaly, pronásledováni byli lidé, kteří s ním byli spjatí. Příslušníci opozice byli ustavičně sledováni a vězněni. V roce 1984 zahynul rukama Bezpečnostních služeb kaplan „Solidarity“, kněz Jerzy Popieluszko. Vražda otřásla veřejným míněním, pohřeb se stal několikatisícovou manifestací bolesti a voláním po spravedlnosti, po odhalení viníků. V květnu roku 1986 oznámil Lech Wałesa, že je připraven k vyjednávání s orgány moci. Po papežově návštěvě v červnu roku 1987 a vlně stávek v roce 1988 byly ve vile MZV zahájeny rozhovory mezi vládní stranou a činiteli opozice, shromážděnými kolem Wałesy.Vládní návrh byl jeden – spolupráce za určitých podmínek. V lednu byly vyřešeny všechny otázky, týkající se zahájení jednání u Kulatého stolu. Vedle dva měsíce probíhajících (od 6. února do 5. dubna roku 1989) jednání u Kulatého stolu, se konala důvěrná setkání opoziční a vládní strany v Magdalence. Bylo dosaženo kompromisu ve věci rozdělení míst v Sejmu (65 % provládních a zbylých 35 % pro nezávislé kandidáty). V dubnu roku 1989 byla vyjednána opětovná legalizace NSZZ „Solidarita“ a NSZZ „Solidarita“ Individuálně hospodařících zemědělců. V červnu se konaly volby do smluvního Sejmu a Senátu. V červenci zvolilo Národní shromáždění na místo prezidenta PLR jediného kandidáta – Wojciecha Jaruzelského a v září 1989 schválil Sejm do složení vlády premiéra Tadeusze Mazowieckého, prvního nekomunistického předsedu vlády ve středovýchodní Evropě po Jaltské dohodě. Tyto události byly počátkem tzv. podzimu národů v Evropě. Do pohybu se dala lavina událostí ničící zvůli komunismu. V Budapešti byla 23. října, v den výročí národního povstání, zrušena Maďarská lidová republika.

Maďarští komunisté se nazvali sociálními demokraty a vpustili do parlamentu opozici. Vláda NDR rovněž ztratila vůli bojovat. 9. listopadu 1989 padla berlínská zeď a tato událost je často uváděna jako pád komunizmu v zemích středovýchodní Evropy. V Praze vedla listopadová „sametová revoluce“ během týdne k odstoupení moci. Další revoluce, krvavá a ukončená exekucí manželů Ceaucescuových, proběhla během vánočních svátků v Bukurešti v Rumunsku. V roce 1990 předávaly další vládnoucí komunistické strany svou moc. Z území nedávných „spojenců“ se začala stahovat sovětská vojska. V říjnu roku 1990 došlo k oficiálnímu sjednocení Německa. Nezávislost vyhlásilo Bulharsko, Albánie a republiky Jugoslávie a Sovětského svazu. Vedle svržení komunistické poroby zůstaly ve všech postkomunistických zemích ekonomické, národnostní problémy a dekomunizace jako ponuré dědictví.

Jaltské uspořádání v Evropě padlo také na základě rozhodného působení tří velkých osobností, morálních odpůrců komunismu. Byli to: polský papež Jan Pavel II., americký prezident Ronald Reagan a britská premiérka Margaret Thatcherová. Nesmíme zapomenout ani na úlohu Michaila Gorbačova, který se jako komunistický tajemník KSSS nepokusil zadržet pád komunistického režimu silou. Tabule a film, umístěné v této části výstavy, připomínají chronologické události tzv. podzimu národů čili pádu sovětského bloku.

Gdaňsk 2005
Podíváme-li se na soudobé fotografie souboru Starého Města lze jen těžko uvěřit, že byl Gdaňsk v roce 1945 téměř celý v ruinách. Byl z válečných trosek vybudován znovu a stále se rozvíjí.

Dnešní Gdaňsk je městem plným symbolů: před loděnicí, kde se rozběhly stávky stojí Pomník padlým dělníkům loděnice, bydlí zde nositel Nobelovy ceny Lech Wałesa.

V Gdaňsku jsou rovněž i jiná místa národní paměti: zahájení 2. světové války hitlerovským Německem. Začala 1. září 1939 útokem z moře na polskou vojenskou základnu na Westerplatte. Hrdinská obrana Westerplatte a budovy Polské pošty, považované za bašty polskosti v Gdaňsku, je památkou, že jsme kdysi žili ve svobodné zemi. V době komunistické poroby umožňovala polskému národu udržovat svobodu jako vnitřní postoj. Domy, kostely a instituce uchovávají památky boje s komunizmem a paměť odporu vůči totalitní zvůli je v Gdaňsku mezi lidmi obzvláště živá.